Umělci Framing Summer

Eva Blažíčková je pražská umělkyně, jejíž tvorba se pohybuje na pomezí reality a fantazie. V surrealisticky laděných obrazech zachovává kvality realistické malby, kterou propojuje s nečekanými motivy, proměnami měřítka a snovou obrazností. Důležitou roli v její práci hraje symbolika, hra s významy a osobitá poetika, která známé prvky zasazuje do nových, mnohdy překvapivých souvislostí. Pro její tvorbu je charakteristická také výrazná barevnost a lehkost, s níž otevírá prostor pro různé interpretace. „Na výstavě Framing Summer představuje obrazy Irish Girl a They Are Among Us, které ukazují dvě polohy jejího surrealistického rukopisu – od hravé práce s měřítkem a významem až po snovější, symbolicky laděnou obraznost přenesených významů.

Vojtěch Čapek je vizuální umělec, který ve své práci propojuje abstraktní malbu s téměř technickou přesností a výrazným smyslem pro detail. Ústředním principem jeho obrazů je gradient, který buduje nejen prostřednictvím barevných přechodů, ale také jemných proměn světla a intenzity jednotlivých tónů. Precizně konstruované kompozice tak získávají překvapivou hloubku a navzdory své geometrické ukázněnosti působí subtilně a atmosféricky. Čapek pracuje s napětím mezi plochou a prostorem, pevnou strukturou a plynulostí, přičemž barvu a světlo využívá jako rovnocenné prostředky obrazové výstavby. Na výstavě Framing Summer tento přístup představuje v díle Symphony.

Martina Češpivo přistupuje k malbě intuitivně a spontánně, bez předem stanoveného výsledku. Zážitky, emoce a vjemy z okolního světa převádí do výrazně barevných abstraktních kompozic, jejichž rytmus vytváří energickým nanášením barev a gestickou prací s malířskou plochou. Využívá výrazné kontrasty i metalické prvky, které obrazům dodávají další světelnou a vizuální proměnlivost. Podstatná je pro ni samotná energie okamžiku spíše než jeho doslovné zachycení – konkrétní zkušenost se tak stává východiskem pro volnou obrazovou interpretaci. Tento přístup zastupují na výstavě Framing Summer díla Pláž a Bulgaria, která přes rozdílný rytmus spojuje charakteristická barevná intenzita a expresivní rukopis.

Barbora Fišerová, vizuální umělkyně a fotografka, jejíž přístup ovlivňuje studium scénických technologií na ČVUT a zkušenosti s videografií, scénografií a světelným designem. Ve fotografii hledá duši města prostřednictvím mikronarativních momentů z každodenního života jeho obyvatel – drobných situací, gest a setkání, které se odehrávají v kulisách veřejného prostoru. Lidský prvek přitom zasazuje do jasně vymezených tvarů urbanistické architektury, kterou zachovává v její realistické, civilní podobě. Vzniká tak kontrast mezi pevností městských struktur a pomíjivostí situací, které se v nich odehrávají. Její vizuální jazyk spojuje cit pro přesnou kompozici s nenápadnou narativností a zachycuje město jako prostor utvářený jednotlivými lidskými příběhy. Na výstavě Framing Summer představuje fotografii Basel.

Elena Gotovtseva je vizuální umělkyně působící v Praze, jejíž tvorba vychází z klasického výtvarného vzdělání a zároveň z osobitého dialogu s dějinami umění. Inspiraci nachází v rozdílných autorských přístupech významných uměleckých osobností, jejichž principy volně interpretuje a propojuje s vlastním vizuálním jazykem. V její práci se tak střídá realistické zacházení s figurou se stylizací, výraznou barevností i uvolněnějším malířským gestem. Důležitým prostředkem je světlo, které využívá k modelaci forem, budování atmosféry i zdůraznění barevných vztahů. Vedle figurálních námětů se věnuje také autorské abstrakci a poloabstraktním florálním motivům, v nichž dostává větší prostor struktura, barva a samotná materialita malby. Na výstavě Framing Summer představuje dvojici figurálních děl Red-Haired Woman in Matisse Style a Woman Reading with Sunflowers, v nichž se její zájem o stylizaci a odkaz k modernímu umění propojuje s vlastním pojetím ženského portrétu.

Monika Grmelová rozvíjí ve svých obrazech introspektivní symbolismus založený na převádění vnitřních zkušeností a psychologických témat do vizuální podoby. Charakteristická je pro ni citlivá práce s barevností, světlem a atmosférou, které nejsou pouze estetickými prostředky, ale stávají se nositeli samotné výpovědi. Střídá jemné tonální přechody s výraznější kontrastní stylizací a nechává konkrétní motiv postupně přecházet do symbolické roviny. Inspiraci čerpá mimo jiné z analytické psychologie, existenciální filozofie a stoicismu, přičemž význam obrazu ponechává otevřený individuální interpretaci. Dvojice děl Golden Maple a Křehkost proměn ukazuje dvě rozdílné polohy jejího rukopisu – od subtilní, světlem prostoupené atmosféry po výraznější práci s tvarem, kontrastem a symbolem.

Kateřina Hampel staví svou malbu na intenzivní barevnosti, vrstevnatosti a bohatě strukturované obrazové ploše. Vychází z vlastní imaginace a emocí, které převádí do abstraktních kompozic prostupovaných organickými liniemi, drobnými detaily a místy i náznaky konkrétních forem. Obraz tak nenabízí jediný pevně daný motiv, ale vybízí k postupnému hledání a objevování dalších vizuálních vrstev. Barva zde funguje jako výrazový prostředek i nositel nálady, zatímco proměnlivý kompoziční rytmus určuje celkovou dynamiku díla. Obrazy Vhled a Skrytá tvář představují dvě rozdílné polohy jejího rukopisu – světlou, otevřenou barevnost prvního střídá hutnější a dramatičtější charakter druhého, přičemž společně vytvářejí výrazný kontrastní celek.

Klára Kašíková navazuje na svůj zájem o výtvarné umění z období dospívání, který naplno rozvíjí až v současnosti. Ve své tvorbě si postupně vybudovala osobitý rukopis založený na výrazné stylizaci a mimořádném smyslu pro detail. V barevných malbách pracuje s jasně vymezenými plochami, kontrastními tóny a redukcí forem, které dodávají kompozicím současný, bezprostřední charakter. Paralelně vytváří černobílé práce pohybující se vizuálně mezi komiksovou kresbou a tradiční grafickou estetikou. Jejich výraz však buduje prostřednictvím mimořádně detailní práce s akrylovou barvou a linerem, kde černá není pouhou konturou, ale zásadním prostředkem modelace, struktury a obrazové hloubky. Pro výstavu Framing Summer byla vybrána malba Dream About Stupid Questions, která představuje její barevnou polohu a charakteristické spojení plošné stylizace s výraznou kreslířskou zkratkou.

Silvie Kořistková se ve své tvorbě pohybuje mezi konkrétním motivem a abstrakcí, přičemž důležitou součástí jejího rukopisu je výrazná materialita malby. Obrazovou plochu buduje postupným vrstvením barev a struktur, díky nimž vedle jemných detailů vzniká také výrazná plasticita povrchu. Barvu často nanáší přímo prsty, případně špachtlí a přirozenou součástí výsledného díla se tak stává i samotný způsob jeho vzniku. Jednotlivá témata rozvíjí v autorských sériích, které jí umožňují nahlížet jeden námět v různých kompozicích a míře stylizace. Vedle abstrahovaných krajin, figurálních a přírodních motivů vytváří také čistě abstraktní práce, v nichž naplno uplatňuje svůj charakteristický plastický, místy až reliéfní přístup. Na výstavě Framing Summer představuje obrazy Atmosféra léta a Doteky léta, v nichž propojuje krajinné motivy s abstraktnějším pojetím barvy, světla a struktury.

Renata Křivá vychází ve své tvorbě z bezprostředního kontaktu s přírodou a detailního pozorování rostlinných forem. Pomocí botanického otisku zachycuje jejich skutečnou kresbu, kterou následně digitálně vrství a skládá do nových obrazových kompozic. Charakteristická je pro ni citlivá práce s překrýváním jednotlivých motivů, negativním prostorem a přirozenou barevností, která vychází ze samotného charakteru zvolených předloh. Konkrétní rostlinné struktury se tak postupně vzdalují svému dokumentárnímu původu a získávají jemnější, téměř snovou podobu. Vystavené dílo Prosluněné propojuje tyto principy v lehké, vyvážené kompozici založené na subtilní barevnosti a rytmu prolínajících se přírodních forem.

Tiziano Marasco je italský malíř žijící v Praze, jehož tvorbu charakterizuje výrazná práce se světlem, barevným kontrastem a osobitým malířským rukopisem. Významnou část jeho práce tvoří městské krajiny, v nichž zachycuje architekturu prostřednictvím světelných akcentů, výrazných linií a atmosférické barevnosti. Často využívá černé plátno, jehož podklad nechává vstupovat do výsledné kompozice a vytváří tak přirozený protipól osvětleným částem obrazu. Vedle urbánních námětů se věnuje také figurální malbě, kde obdobným způsobem pracuje s atmosférou, světlem a psychologickým vyzněním scény. Vystavený obraz Judgement II (Varšava) představuje jeho pojetí města jako prostoru, v němž se realistická architektura setkává s expresivním zacházením se světlem a barvou jakožto nástroji k zachycení nejen místa, ale i času.

Lydie Sklenářová se kresbě a malbě věnuje od dětství, profesně se však vydala cestou přírodních věd a vystudovala biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. K výtvarné tvorbě se po několikaleté odmlce postupně vrací a pracuje především s akrylovými a olejovými barvami, přičemž svůj malířský přístup dále rozvíjí experimentováním s různými technikami a materiály. V současnosti se soustředí zejména na krajinu, kde výraznou roli hraje práce se světlem, tlumenou barevností a kontrastem jednotlivých elementů. Její obrazy spojují celkovou náladu místa s pozorností k detailu, který diváka vede k postupnému objevování scény a dodává jí jemnou narativní rovinu. Svůj malířský styl  uplatňuje také ve vystaveném obraze Cikády, založeném na napětí mezi dramatickou oblohou a subtilně zpracovanou krajinou.

Alfréd Šrámek přistupuje k floristice jako k výtvarnému médiu, v němž se přírodní materiál stává součástí prostorově komponovaného objektu. Květiny vyjímá z jejich čistě dekorativní role a kombinuje je s prvky vytvořenými pomocí 3D tisku, skla nebo keramiky. Do výsledné podoby díla tak vstupuje kontrast živého a konstruovaného, organického tvaru a přesně definované struktury, ale také přirozená proměnlivost materiálu v čase. Svůj přístup rozvíjí rovněž v performativních projektech, kde propojuje vznik florálních objektů s hudbou. V instalaci Birds of Paradise pracuje s výraznou černou konstrukcí jako protiváhou živých strelícií, kal a dalších rostlin a prostřednictvím jejich tvarů rozehrává asociace exotického ptactva i symboliku fénixe.

Markéta Váradiová ve své tvorbě dlouhodobě rozvíjí vztah světla, prostoru a materiálu. Vychází ze zkušenosti se sklem, jeho hranice však překračuje směrem k objektu, instalaci, malbě i fotografii, přičemž jednotlivá média volí jako rovnocenné prostředky svého výtvarného uvažování. Její práce vyrůstají z citlivosti k minimalistické formě, kterou konfrontuje s proměnlivostí světla, optickými jevy a přirozenými vlastnostmi materiálů. Inspirace geometrií, fyzikou a biologií se v nich neobjevuje ilustrativně, ale jako způsob nahlížení na struktury a principy okolního světa. Stejný zájem přenáší také do krajinných a site-specific realizací, kde do výsledné podoby díla vstupuje samotné místo a jeho podmínky. Objekty Ozon a Zárodek nekonečna pracují s optickými vlastnostmi skla, odrazem a průhledem a v komorním měřítku soustřeďují autorčin dlouhodobý zájem o světlo a prostor.

Eva Beruna Zítková pracuje s akvarelem, akrylovou rezerváží a kombinovanými technikami, jejichž prostřednictvím rozvíjí výrazně stylizovaný figurální svět. Charakteristická je pro ni malířská zkratka, která redukuje formu na její podstatné znaky a současně zesiluje výraz, gesto i emocionální vyznění postav. Výrazná barevnost zde získává narativní funkci a spolu s nadsázkou a jemnou ironií pomáhá utvářet atmosféru jednotlivých scén. Vedle samotné figury věnuje pozornost také drobným gestům, atributům a vztahům mezi postavami, díky nimž i výrazně zjednodušená kompozice získává vlastní příběh. Obrazy Let’s Rock It Today a Sombrero představují tuto polohu její tvorby prostřednictvím dvou kontrastních, výrazně stylizovaných scén spojených motivem hudby a ženské figury.

Barbora Zmeškalová se ve své vizuální tvorbě věnuje autorské fotografii a kyanotypii, jejichž prostřednictvím zachycuje proměnlivost okamžiku a převádí osobní prožitek do abstraktnější obrazové roviny. Důležitou roli v jejích pracích hraje světlo, čas a prvek náhody, který přirozeně vstupuje do výsledné podoby díla. Charakteristické je pro ni citlivé zacházení s jemnými tonalitami a strukturami, stejně jako hledání rovnováhy mezi vědomě utvářenou kompozicí a přirozenou nepředvídatelností tvůrčího procesu. Obraz pro ni představuje prostor pro introspekci, v němž se konkrétní podnět může postupně proměnit v čistě vizuální výpověď. Dvojice Vlny (z) bytí představuje tuto polohu její tvorby prostřednictvím rytmických struktur, světelných stop a proměnlivých odstínů modři.